Vzdám Hospodinu a bližnímu chválu.

Žalm 18,33-35.50„Vzdám Hospodinu a bližnímu chválu.“

• Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou,

• ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout,

• učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk

…

• Vzdám Ti, Hospodine, mezi pronárody chválu, budu zpívat žalmy tvému jménu.

Při listování v Písmu mě oslovily vybrané verše žalmu, a tak jsem se u nich zastavila.

Zvýrazněná slova „Vzdám Ti, Hospodine, chválu.“, mi otevřely oči a srdce pro vnímání toho, že co na své cestě mám a že to není čistě moje zásluha.

Když se podívám na slova „,naši´ cestu činí dokonalou“, říká mi to, že Hospodin je ten, kdo zasluhuje pochvalu. Od Něj mám takové nápady, dary, schopnosti,… Jemu vděčím za vše. A tak se mi tady stává životem známá teze: Bůh je láska. A protože Boha mám ráda, tak Ho i ty kolem mě, kdo mně na „mé“ cestě pomáhají, chci pochválit (tedy vzdát chválu, ale to už mým uším zní trochu uměle… ale to není důležité).

50. verš upozorňuje na chválu, která patří právě Hospodinu a ne mě. My máme tu čest mít podíl na tom, co Bůh tvoří, vytváří, že a jak skrze nás působí. Samotná čest je už vyznamenáním nebo jakousi pochvalou, ne?

Navrhuji, pokusme se uvědomit si, jak veliké věci v nás Bůh činí a Jemu chválou oplaťme to, co skrze nás působí. Zkoušejme otevírat oči, všimnout si a potěšit druhé pochvalou, když se nějaká maličkost nebo velká věc, povede – vždyť v nich je Hospodin taky! A to je skvělý! To si uvědomme! Šiřme tak chválu, která má sílu pokoje, naděje, lásky… A vlastně se dostáváme k tomu, že „we are amazing“, ale kde jsme museli začít, abychom nepropadly pýše a podobným hříchům?